Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 68/2014

21. ledna 2015 | Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho (jejich) určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ).

Datum rozhodnutí: 21.01.2015

Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 30.06.2009, § 7 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 30.06.2009, § 31 písm. b) předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 30.06.2009, § 31 písm. c) předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 30.06.2009

 

33 Cdo 68/2014

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

 

JMÉNEM REPUBLIKY

 

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. B. , zastoupeného JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého tř. 115/27, proti žalované Intrum Justitia Czech, s.r.o. (dříve Profidebt, s. r. o.) se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 272 21 971, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské nám. 80, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 77/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 5 Cmo 77/2013-110, takto:

 

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 5 Cmo 77/2013-110, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočky Pardubice ze dne 12. dubna 2012, č. j. 54 Cm 77/2011-45, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové pobočce Pardubice k dalšímu řízení.

 

O d ů v o d n ě n í:

 

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2013, č. j. 5 Cmo 77/2013-110, potvrdil rozsudek ze dne 12. dubna 2012, č. j. 54 Cm 77/2011-45, jímž Krajský soud v Hradci Králové pobočka Pardubice (soud prvního stupně) zamítl návrh žalobce, aby byl zrušen nález rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 1. 7. 2011, č. j. Pd 19/11-16; ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako dlužník uzavřel s žalovanou jako věřitelkou dne 28. 8. 2008 dohodu o uznání dluhu, jejíž součástí byla i rozhodčí doložka, v níž si smluvní strany sjednaly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této dohody nebo v návaznosti na ni, má podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, rozhodovat v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení (konaném v sídle rozhodců) samostatně kterýkoli z těchto rozhodců: JUDr. Eva Vaňková, advokát zapsaný v České advokátní komoře pod č. 4147, se sídlem na adrese Rokycanova 14, Litomyšlské Předměstí, Vysoké Mýto, Mgr. Marek Landsmann, advokát zapsaný v České advokátní komoře pod č. 4375, se sídlem na adrese Náměstí Republiky 53, Pardubice, nebo jiný věřitelem zvolený rozhodce . Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že rozhodčí doložka je platná, neboť nebyla sjednána v neprospěch žalobce a nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Zdůraznil, že žalobce měl vědomost, že jde o smlouvu formulářového typu a že přímou dohodou stran byly určeny dvě konkrétní osoby, z nichž jedna vydala rozhodčí nález. Konstatoval, že část ujednání o volbě osoby rozhodce je sice možné považovat za problematickou, nicméně lze ji od ostatního obsahu oddělit a dohoda o určení dvou rozhodců samostatně obstojí. Námitce žalobce, že ujednání o místě konání rozhodčího řízení je neurčité, odvolací soud nepřisvědčil, a důvodnou neshledal ani výhradu vůči písemnosti rozhodčího řízení.

 

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zpochybnil právní závěr o platnosti rozhodčí doložky. Není srozuměn s tím, že jednotlivé části doložky odvolací soud zvažoval z hlediska platnosti odděleně. Prosazuje, že rozhodčí doložka měla být posouzena jako celek a měla být shledána neplatnou pro neurčitost. Je totiž nepřijatelné určení osoby rozhodce konkludentním jednáním, tedy doručením žaloby a obstát nemůže ani dělba ujednání o určení rozhodců na tři oddělené případy . Dovolání považuje za přípustné, neboť dovolací soud dosud tuto otázku neřešil. Oproti odvolacímu soudu je dovolatel rovněž přesvědčen, že rozhodčí doložka v rozporu s § 56 odst. 1 občanského zákoníku zvýhodňuje jednu smluvní stranu nejen při výběru osoby rozhodce, ale rovněž vyloučením ústního jednání, při kterém by bylo možné vznášet věcné námitky. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

 

Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále jen o. s. ř. /srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. /). Otázku platnosti rozhodčí doložky s ohledem na způsob určení rozhodců posoudil odvolací soud v rozporu s tím, co Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013 a v usnesení ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014, a k čemu se přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud konstatoval, že v otázce posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce (rozhodců) byla soudní praxe usměrněna již usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010, v němž Vrchní soud v Praze přijal a odůvodnil závěr, že účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, jímž musí být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Stanovením způsobu určení rozhodce (rozhodců) je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany. Na rozdíl od rozhodců ad hoc mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho (jejich) určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ).

 

V posuzovaném případě rozhodčí doložka z 28. 8. 2008, jejíž platnost je namístě posuzovat podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen zákon č. 216/1994 Sb. ), sice explicitně jmenuje dva rozhodce (fyzické osoby), jejichž volbu provede subjekt, který žaluje (a to tím, že mu doručí žalobu), ale v dalším se dohodly, že rozhodcem ad hoc může být i subjekt určený věřitelem.

 

Rozhodčími smlouvami (doložkami) uzavíranými podle zákona č. 216/1994 Sb. účastníci právních vztahů delegují pravomoc k rozhodnutí majetkových sporů soukromoprávním subjektům (rozhodcům). Cílem rozhodčího řízení, které není tak formalistické jako občanské soudní řízení, je dosažení spravedlivého rozhodnutí sporu, což předpokládá nezávislost a nestrannost rozhodce (srov. § 1, § 19 zákona č. 216/1994 Sb.). Nemá-li ve věci rozhodovat stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona (§ 13 zákona č. 216/1994 Sb.), musí být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným vymezením způsobu jeho určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Rozhodčí řízení směřuje k vydání rozhodčího nálezu nebo usnesení (srov. § 23 zákona č. 216/1994 Sb.), tj. exekučních titulů ve smyslu § 274 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a § 40 odst. c/, f/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže rozhodčí smlouva (doložka) obsahuje ujednání, jímž strany určují počet i osoby rozhodců nebo stanoví způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, musí ve vztahu ke všem v úvahu připadajícím rozhodcům vyhovovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně. Tento požadavek je odůvodněn tím, že rozhodčí nález nebo usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná (§ 31 písm. b/, c/ zákona č. 216/1994 Sb.) a rozhodce tak neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Z toho vyplývá, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne.

 

Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s tím, co je uvedeno shora, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn důvodně; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

 

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

 

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

 

V Brně dne 21. ledna 2015

 

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu