Sjednocující právní názor Nejvyššího soudu týkající se rozhodčího řízení

25. května 2011 | Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 31 Cdo 1945/2010 následující:

Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout buďto na ad hoc rozhodci (rozhodcích) nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí být vždy fyzická osoba ( § 4 zákona o rozhodčím řízení), může být tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle § 7 odst. 1 citovaného zákona stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny. Z ustanovení § 19 ZRŘ vyplývá, že se strany mohou dohodnout na způsobu vedení řízení a pokud taková dohoda není uzavřena, pak rozhodci postupují způsobem, který si sami zvolí (jednání je ústní, pokud si strany nedohodnou jinak). Na rozdíl od ad hoc ustanovených rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Uvedená pravidla musí být publikována v Obchodním věstníku. Rozhodováno je pak podle zmíněných pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení, přičemž nedohodnou-li se účastníci jinak postupuje stálý rozhodčí soud podle těchto pravidel

Jak vyplývá z obsahu spisu, účastníci si v čl.VI. bodu 5. kupní smlouvy dohodli, že veškeré spory, které mezi nimi nastanou nebo mohou nastat, či jakékoliv jiné nároky, budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými Sdružením rozhodců, s.r.o., IČ 634986658, sídlem Příkop 8 (budova IBC), 604 10 Brno , s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách Sdružení rozhodců . Bylo proto nezbytné uvážit, zda takto mělo být rozhodování případného sporu mezi účastníky svěřeno ad hoc rozhodci (rozhodcům) ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, přičemž soudy obou stupňů (ač tuto problematiku podrobněji nerozebíraly) na tuto otázku fakticky odpověděly pozitivně.

 

Při úvaze, zda si takto účastníci dohodli pro řešení jejich případných budoucích sporů (za situace, kdy sdružení rozhodců nemělo a nemá charakter stálého rozhodčího soudu, který může být podle § 13 odst.zákona o rozhodčím řízení zřízen pouze na základě zákona), že je bude rozhodovat ad hoc rozhodce, nelze pominout, že výběr příslušného rozhodce byl podřazen režimu Rozhodčího řádu vydaného sdružením rozhodců. Tato obchodní společnost však podle zákona nebyla (a není) oprávněna vydávat statuty a řády (obdobně jako stálé rozhodčí soudy, jejichž statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v Obchodním věstníku - § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení), které by mimo jiné především upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení, resp. případně vymezovaly způsob jmenování rozhodců, apod. Jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku předmětem podnikání obchodní společnosti Sdružení rozhodců, s.r.o. byla v rozhodné době poradenská činnost pro rozhodce v rozhodčím řízení, činnost organizačních a ekonomických poradců, týkajících se služeb pro rozhodce a rozhodčí řízení, obstaravatelská činnost pro rozhodce a rozhodčí řízení. Je třeba zdůraznit, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz (a nadto odkaz jen zcela obecný) na Rozhodčí řád obchodní společnosti Sdružení rozhodců, s.r.o. nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů akceptovat. Jinak řečeno jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen). Tuto skutečnost však soudy obou stupňů zcela pominuly.

 

Pro úplnost je třeba poukázat na skutečnost, že Ústavní soud České republiky ve svých usneseních opakovaně zaujal právní názor, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu, resp. rozhodce, je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno stanoví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 339/02, sp. zn. IV. ÚS 511/03, sp. zn. III. ÚS 166/05 či sp. zn. III ÚS 145/03, in www.nalus.usoud.cz ). Nejvyšší soud se však ve své sjednocovací rozhodovací činnosti staví na názor, dle nějž není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu.